Dušan Šimoník - Můj život s kolem

29.09.2025

Nezdenice v okrese Uherský Brod. Píše se rok 1946 a já jako devítiletý jsem začal jezdit na kole. Tenkrát jsem si půjčil dětské kolo od spolužáka ze 4. obecné, syna pana řídícího. Tak podržet kolo, abych se nezhroutil, spolužák běží se mnou, pak už nestačí a pouští mě. Jedu sám!

Někdy na měšťance, pro neznalé- na druhém stupni základní školy, mi rodiče koupili kolo nevalné kvality, tuším značky Eska. Nevydržela nápor mých tréninků a brzy se jí ulomila přední vidlice. Opravil jsem si to sám. A tak se ze mě stal nejen nadšený jezdec, ale i „kolomechanik“

Rok 1950 pro mě končil na Měšťance v Bojkovicích závěrečnými zkouškami a sdělením, že se „mohu“ jít učit na horníka. Jak skvělé! To přece nemůže být pravda. Nakonec díky pomoci přes přátele jsem se dostal do učení ve Zbrojovce v Uherském Brodě. Řemeslo má zlaté dno a začal jsem se učit soustružníkem. Tady jsem poznal dobrého kamaráda, se kterým jsme se vydali na první delší cestu na kole do Bratislavy a zpět. A „kolovýlety“ se pro mě staly nedílnou součástí volných chvil a výpravami do míst, kam vlaky nejezdí.

Rok jsem se učil a pak složil přijímací zkoušky na průmyslovku v Uherském Brodě. Soudruzi ale rozhodli. NE průmyslovka, ale gympl a NE v Uherském Brodě, ale ve 25km vzdáleném Uherském Hradišti. Proč NE…Během gymnaziálních let jsme se spolužáky podnikli dvakrát cestu na kole do Vysokých Tater. A vybavují se mi 2 zasunuté vzpomínky.

Výchozím bodem je odjakživa Štrba. Odtud jsme šli pěšky na Štrbské Pleso, které je pořád stejně schované v ledovcovém karu, jen cesta vedla pekelným stoupáním po trati zrušené „zubačky“. Po ní tam zbylo jen ozubení. A po něm se teda moc skvěle nešlo a ještě takovým hangem! V okolí Plesa jsme objevili ubytování v myslivně. Hajný nás uvedl do místnosti, kde byla patrová palanda a na ní spaly mladé lesní dělnice. Lesní muž mávl rukou se slovy: „Tak sa tam daako porovnajte!“ Dovedete si představit, co to s námi dělalo.

Podruhé jsme zavítali do stejné myslivny, ale tentokrát nás zdravila jen prázdná místnost a my spali na zemi. Později přibyli ještě dva autostopaři, kteří si libovali, jak parádně cestovali na náklaďáku na balících se skelnou vatou. Bylo to jak z filmu s Voskovcem a Werichem, kteří přespali ve veřejné ubytovně, kde jste k přespání vyfasovali deku a drbátko na štípance od blech. Tak ti stopaři to štěstí, aby dostali drbátko, neměli. Celou noc se drbali, protože měli zabodnuté jehličky skelné vaty po celém těle. Ani netušíte, jak je v noci slyšet každé škrábání.

Byli jsme na cestě poblíž Ľadové jaskyně, když se mi ulomila klika na pedál. No, co jsem mohl dělat…tak jsem si zaimprovizoval klipsny- prostě jsem nohu přivázal k dobrému pedálu a pokračoval v cestě. Zastavil nám náklaďák vezoucí melouny. A na jižním Slovensku pěstují velice dobré melouny! Šofér nás bohatě podaroval svým zbožím. Chyba! Pekelný průjem nám překazil cestu. Ale tato pročišťovací kúra nás rozhodně nemohla zastavit. Dostali jsme se do jedné dědiny, kde měl svou dílnu kovář. Kovářský ano, ale mistr už ne; snažil se opravit kliku nakutím trubky, ale nepodařilo se. Tak jsme šlapali až do Brezna, kde ovšem kovářslý byl a mistr k tomu a kliku svařil. Pokračovali jsme až do Bánovců nad Bebravou, celí vyhladovělí a tam jsme si koupili za zbytek peněz 2 rohlíky ovšem pro 4 cyklisty, přesně rozdělili mezi sebe a aspoň s trochu menším hladem přespali na nádraží. Bez koruny v kapse jsme dorazili hladoví jak vlci domů. Ale s krásnými zážitky.

 V roce 1953 klatba skončila, zemřeli Stalin a Gottwald a já jsem po maturitě v roce 1955 již mohl jít na jakoukoliv školu. Protože jsem byl radioamatérem, zvolil jsem technické studium ČVUT v Poděbradech. A to byla dobrá volba cyklisty! Tady se skvostně a nádherně jezdilo na kole kolem Labe do Nymburka (8km) až na letiště, kde jsem lítal s plachťáky. V roce 1958 po zrušení VTA- fakulty elektrotechniky v Brně a zřízení civilní VUT- FE jsme my Moraváci přešli do Brna. Tady jsem dostudoval, odpromoval. Bydlel jsem po různu, ale převážně v Brně a odtud jsem vyjížděl různými směry. Tak jako jsem měl v Tatrách přivázaný pedál, tak se kolo stalo součástí mého života. V roce 1992 jsem jel do Nezdenic, už po několikáté, a přespal v Uherském Brodě u svého spolužáka z gymplu. Právě spolu jsme tam zakládali hvězdárnu. A on mi řekl, že když tak jezdím na kole, navíc jsem fanda do hvězd, tak bych se měl přidat k Ebicyklistům. Ti právě 17.7. 1992 spali na hvězdárně. Osudové setkání. Hejtman Jura spal rovněž u toho mého spolužáka a tak slovo dalo slovo a já jsem se na druhý den 18.7. léta páně 1992. stal ebicyklistou.

Jeli jsme spanilou okružní jízdu po stopách J.A. Komenského: Uherský Brod- Nivnice- Komňa- Uherský Brod. V Nivnici mě v muzeu zaujalo ručně psané vysvědčení. Nádherně napsané. Tohle teda dovedu ocenit, protože můj otec vydal několik publikací o metodice psaní a krasopisu, takže jsem viděl sám na vlastní oči, jak se dá taky psát. Řeč písma je uměním. A samozřejmě taktéž hodnocení psaného projevu, jehož hrdým vlastníkem je Jeník Holan- vysloužilý eboun z brněnské hvězdárny. Z muzea v Komni jsme jeli do Bojkovic na koupaliště. Protože to tam znám jako své boty, tedy spíš kola, navrhl jsem jinou variantu: koupaliště v Nezdenicích odkud pocházím. Minuli jsme Bojkovice a polní cestou jsme sjeli dolů do Záhorovic ke kyselce, která patří do minerálek luhačovických a odtud pokračovali na nezdenické koupaliště. Tady se stalo něco, za co se dodnes stydím. Hejtmanovi někdo ukradl s kola sluneční brýle. A zrovna tady. Jedeme dál směrem k Uherskému Brodu a tady jsme se s ebicyklisty rozloučili. Já čerstvý nadšený pasovaný na ebicyklistu jsem se odpojil za svým spolužákem z gymplu, který má chalupu na Lopeníku. Pravidelně tam jezdívám.

Následovaly ročníky X. a XI. Tady se u mě poprvé objevily bolesti na hrudi. Při výjezdu z Bardejova. A pak na cestě z Kláštora pod Znevom do Povážske Bystrice se stala tragédie. Při výjezdu z Kláštora následuje prudký výšlap. Proti nám jel Robo Rosa. Ptali jsme se ho, jestli něco nezapomněl…Odpověděl: „Idem ešte raz!“ On měl potěšení z toho, že si může ten pekelný hang zopakovat! Kopec s Klaku se stal pro Roba osudným. Při sjezdu z Fačkovského sedla směrem na Povážsku Bystricu se Robo smrtelně zranil. Jezdil velmi riskantně. Když sjížděl s kopců, vždy se kolem mě jen mihnul. On snad vůbec nebrzdil! Já jsem vyjížděl vždy brzy ráno, abych se vyhnul polednímu vedru, a Robo byl první, kdo mě předjížděl. Na něho v rychlosti a vytrvalosti nikdo neměl.

Tahle kapitola se může vynechat, ale je součástí a já ji uvádím i proto, abych vysvětlil, proč jsem pauzíroval. Jak jsem říkal, první ataka angíny pektoris byla v XI. ročníku 1994 při výjezdu z Bardejova. Následovaly ročník XII., XIII. , XIV. a  XV. ročník byl ve znamení ebikrize. Ebi se rozpadl na dvě frakce. Jedna vedená hejtmanem Jurou, druhá Tarzanem Stařeckým. Já jsem zradil. Můj zdravotní stav se zhoršoval a už jsem si netroufal na tradiční počet kilometrů. Zvolil jsem druhou variantu, kdy se vyjíždělo z Veselí nad Moravou a zase zpět. Tady už jsem měl velké problémy. XVI. ročník 1999 jsem už nejel.

Absolvoval jsem operaci srdce. Nejdříve 3 aortokoronární bypassy, jenže 2 z nich se za 3 měsíce ucpaly a byl jsem na tom zase jako před operací. Nález na koronárkách byl tak ošemetný, že se nikdo neodvažoval s tím nic dělat. Nebudu unavovat, jakým martyriem jsem prošel. Navštívil jsem ke konzultaci i prof. Pirka v IKEM-u v Praze. Bez naděje jsem se vracel. Už už jsem se chystal napsat poslední vůli, když mě napadlo v roce 2003 obrátit se na svého kamaráda, dalšího spolužáka z gymplu, profesora na lékařské fakultě v Brně, jestli by nedal řeč s prof. Černým, šéfem kardiocentra u sv. Anny u nás v Brně. Nejdřív to vypadalo opět beznadějně, probírali to s původním operatérem prim. Ondráškem a nakonec se rozhodli, že nemáme co ztratit. Že to zkusí. Byl to risk a excelentní ruce operatéra, který se do zákroku pustil podruhé.  Ušil mi další 2 bypassy, takže jsem na tom byl potom jako Jelcin. 3 funkční a 2 ucpané stezky života. Rekonvalescence se přehoupla přes 3 ročníky, ale XIX. Jsem už nastoupil jako vozová hradba! Aspoň něco…Troufnul jsem si až v roce 2003 a 2006. A letošní ročník jsem jel až z Brna, protože předtím jsem byl v lázních. A teď? Bez kola nedám ani kilometr, jezdím plavat jako dřív, lyžuji a hraji tenis. Jak říkám, osudové setkání roku 1992 s EBI pro mě znamená velmi mnoho. Jsou zde moji kamarádi, fantastická pohodová atmosféra s dobrými lidmi kolem. Vždy se na něj a taky na REJ a SKI těším jako malý kluk. Stal se pro mě důležitou součástí života.