Ebi 2018 - Hejtman

Můj milý Deníčku,
opět po roce Ti chci svěřit důvěrné informace o svých cyklistických zážitcích, které jsou určeny výhradně pro mou chátrající paměť a obsahují mé nejtajnější myšlenky a nápady, o nichž se naštěstí nikdo kromě mne nikdy nedozví.

Teď slavně, těžce slibte mi, že zamlčíte, o čem zvíte, všem lidem na zemi. (A složte o tom písničku; to bude něco pro jarmark!). [podle libreta Elišky Krásnohorské: Tajemství].       

XXXV. EBICYKL

Český Palcát

(28. VII. -  4. VIII. 2018)

Připomínka

Vladimíra Karla (       - 1989)
Marka Vorla       (       - 1991)
Róberta Rosy (1. 6. 1964 - 23. 7. 1994)
Václava Slavíka (2. 9. 1943 - 15. 9. 1998)
Lišáka (Fotografa) Oldřicha Navrátila (21. 9. 1952 - 9. 3. 2005)
Kouzelníka Žita PaeDr. Josefa Bartošky (6. 5. 1950 - 18. 10. 2006)
Dušana Krchy (11. 3. 1953 - 17. 12. 2007)
Freddyho Vaclíka (25. 12. 1942 - 11. 8. 2010)
Kosmasky Ing. Evy Krchové (24. XI. 1953 - 1. IV. 2012)
Ottakara L. RNDr. Karla Hájka (9. 1. 1953 - 6. 3. 2014)
Mgr. Daniely Setteyové (30. 8. 1954 - 1. 10. 2014)
Dušana Valla (21. 4. 1958  - 12. 7. 2017)

Ebiprolog (28. 7.)

Praha, Hostivař - metro A + B - Smíchovské nádraží - Pardubice

Má letošní příprava  byla opět ještě méně intenzivní než vloni, takže jsem natrénoval jen 825 km. Svého ebifavorita DeLuxe jsem však ještě týden před startem dodal do STK Hydromechanikovi II., abych neměl problémy s přejímkou stroje na startu. Tentokrát byla prohlídka poměrně hladká; šlo jen o seřízení přední brzdy a další drobnosti.

Hydromechanik II. ve spolupráci se Sirem také iniciovali včasnou objednávku rezervací pro bicykly do rychlíku vyšší kvality z Prahy - Smíchova do Pardubic, takže jsme měli Sirem předem vše zajištěno na Rx 871 Punkva, který odjížděl ze Smíchova v 15:42 h a měl být v Pardubicích v 17:02 h. Jenže už týden před odjezdem bylo všechno jinak. Hydromechanik II. se z pracovních důvodů musel z letošního ročníku omluvit. Já jsem zase koumal, jak se dostanu metrem na Smíchov s naloženou bagáží a Sir se mi nabídl, že na mne počká na peróně metra a pomůže mi s obtěžkaným kolem nahoru. Nakonec jsem ale zjistil, že na nástupní stanici metra A zřídili nově výtah do podzemí, čili spíše podtah; dtto už odjakživa funguje totéž na Můstku při přestupu na metro B, a na Smíchovském nádraží mají podivuhodné samoobslužné plošiny, na něž se kolo právě vejde naštorc a jede se sice velmi pomalu, ale jistě, nahoru.     

Z domova jsem vyrazil kolmo s kompletním báglem v 13:40 h a odjel na stanici metra A Skalka, vzdálenou 4,6 km, takže jsem byl poměrně brzo na Můstku, svezl se podtahem do hlubin tunelu metra B a už ve 14:20 h jsem vystoupil na Smíchově a začal hledat poněkud utajenou samoobslužnou plošinu. Tu jsem nakonec našel, přestoupil v mezipatře na tu horní a dostal jsem se na úroveň vstupu do nádraží. Tam jsem si udělal pohodlí a čekal na Sira, který tam měl dorazit ve 14:45 h.

Když se Sir ani v 15:15 h neobjevoval, začal jsem být mírně nervózní a přesunul jsem se na nástupiště, na který měli přistavit rychlík vyšší kvality. Ten skutečně už přistavili, ale byl to k mému úžasu rychlík nižší kvality bez klimatizace a s přeházenými čísly místenek na kola i na sezení. 10 minut před odjezdem jsem usoudil, že Sir nejspíš nepřijde, že mu do toho něco přišlo, tak jsem po značném úsilí dostal bicykl s bágly do prvního vagónu s tím, že si budu muset koupit novou místenku a poplatek za úschovu.

Až na poslední chvíli před odjezdem dorazil Sir zcela zděšený, že mi do toho něco přišlo a nejedu. On totiž dorazil na peron metra ještě dříve než já; usoudil, že já přijedu až po 15. h, a tak se odebral na pivo a než se vrátil na peron metra, tak jsem mu proklouzl přes ty plošiny. V každém případě vše dopadlo dobře, Sir byl první ebicyklista, kterého jsem v prologu potkal a pohodlně jsme se potili v pořádně vyhřátém vagónu nižší kvality až do Pardubic.

Cesta do Pardubic proběhla zcela hladce, což Sir komentoval tak, že kdyby byl s námi jel podle původního programu Hydromechanik II., určitě by se něco semlelo, například že by měl místenku na dně báglu nebo by mu otevřená plechovka piva spadla na podlahu kupé a pivo by tam vytvořilo pohyblivé jezírko. V Pardubicích jsme potkali další ebipikly a společně s nimi jsme se vydali na cestu městem, které má skoro všude cyklostezky a řidiči aut jsou velmi vůči cyklistům ohleduplní.

Poměrně snadno jsme díky sobotnímu horkému odpoledni našli budovu na původní adrese ubytovny, ale já jsem věděl, že na poslední chvíli se ta adresa změnila, a tak jsme se po kratším váhání dostali tam, kam jsme měli dorazit; bylo to ostatně doslova za rohem.

V ubytovně už byla řada ebipiklů, kteří si už rozebírali první trojáky a čtveráky pokojů, bydlel jsem se Sirem, Dalimilem a Hydromechanikem II. ,jenž na zahájení přijel na kole tuším z Kolína, a tam se další den zase vrátil pro auto, aby byl v pondělí ráno včas v cykloservisu.

Přesvědčil jsem přítomné, že jsme v 18 h očekáváni na Hvězdárně barona Artura Krause, ale táhli jsme se tam jako švábi na pivo. Přivítal nás vedoucí Hvězdárny Petr Komárek, vytáhl nás po schodišti až do nejvyššího patra a tam jsme viděli jejich vybavení v kopuli, ale také přenosnými dalekohledy. Záběr hvězdárny je znamenitý, mají tam hodně mladých zájemců, kterým se velmi věnují a někteří z nich už samostatně pracují s dalekohledy na svých projektech. Ostatně řada z nich na nás tiše čekala v přilehlé pracovně, a tak jsme s nimi strávili příjemnou chvíli debatou a dotazy. Osobnost barona Krause je opravdu zcela výjimečná, a to nejenom pro astronomii, ale pro jeho usilovnou snahu o povznesení českého národa ještě v časech, kdy jsme patřili pod nepříliš vstřícnou rakousko-uherskou monarchii. Právem má na budově, kde instaloval v Pardubicích svou lidovou hvězdárnu, pamětní desku a také planetku na nebi č. 7171 zásluhou Ing. Jany Tiché.

Po skončení prohlídky jsme se vrátili těch pár stovek metrů do ubytovny a zašli jsme většinou na večeři do zahradní restaurace naproti přes cestu, kterou už mnozí poznali z minulé návštěvy Pardubic. V restauraci Pod Košem mají zajímavý systém objednávek jídla a pití. Musíte nejprve vědět číslo stolu, kde sedíte a nějak ho claimovat, aby vám to místo v mezidobí někdo jiný nezasedl. Pak si objednáte jídlo, pivo vám načepují hned, zaplatíte a jdete si s pivem sednout, načež poměrně brzo vás číšnice začne u stolu hledat a nepříliš přesně sdělí název jídla, které nese, např. místo krůtí říká kuřecí apod. Pokud pochopíte, že to je vaše objednávka, tak se najíte. Jinak to jídlo zase odnese. Zdá se, že navzdory tomuto systému restaurace prosperuje.

Přiblížil se čas 21:30 h, kdy mělo být v ubytovně slavnostní zahájení. Bylo velmi obtížně vyhnat mnohé ebipikly z restaurace, takže se řada z nich trousila ještě, když už zahájení mělo za sebou pokřik. Ten dokonce musel oddirigovat Iljušin s náhradní taktovkou, protože Sir byl mezi opozdilci. Iljušin se svého úkolu zhostil bravurně; nikdo se ani teoreticky neodvážil pokřik zkazit. Pak přišly informace o ebipiklech, kteří na poslední chvíli odřekli pro nemoc či jinou příčinu. Odhaduji, že do Pardubic nakonec přijelo něco málo přes 40 ebipiklů. Zato bylo hodně nováčků, otec a syn Chládkovi a velkorodina Júlie Obertové, která jediná nebyla nováček. Své děti přivezli také Strašilovi. Júlia a její manžel Miloš přijeli Vozovou hradbou II., což se ukázalo během ročníku jako nesmírně užitečné pro řešení různých logistických operací, jako je například převoz několika bas piva a jiných jedlých zavazadel. Kromě toho se v noci podstatně usnadnilo zásadní pravidlo našich vzorů plenivých husitů, že Vozová hradba zaujímá v noci kolem ležení kruhovou obranu.

Důležitou zprávu oznámil Vatikán I.: v neděli ráno bude ve farním kostele sloužena mše sv. pomocným biskupem a generálním vikářem Josefem Kajnekem, zatímco Vatikán I. pronese při mši kázání. Účastníci mše budou pozváni posléze na faru na populární Snídani v trávě.  Slavnostní zahájení netrvalo dlouho, a protože všem se chtělo již spát, tak proběhl jen krátký brífink vedený Bludným Holanďanem, který je autorem letošního itineráře.

I. etapa (Ne 29. 7.):  Horská

Pardubice - Sezemice - Horní Ředice - Chvojenec - Vysoké Chvojno - Albrechtice n. O. - Týniště n. O. - Lišno - Černíkovice - Solnice - Kvasiny - Skuhrov n. Bělou - Jedlová - Vesmír

Spalo se mi na posteli velmi dobře, ale ráno jsem měl velké potíže vstát a ještě větší problém se potom také probudit. Nakonec jsem byl dokonce schopen najít své kolo a vyrazit zkusmo na ranní cestu do kostela. Měl jsem ovšem tušení, kudy jet; projeli jsme drze pěší zónu poblíž kostela, na níž nebylo v 6:45 h ráno ani živáčka, a organizace dojezdu byla dokonalá. V prázdné garáži za farou nás čekal garážmistr a zamkl nám tam naše kola.

Mše ve farním kostele začala přesně a při uvítání věřících zmínil Otec biskup Ebicykl, ale také mé jméno. Jelikož hned v první lavici seděl Hydromechanik II., s nímž jsme si k nerozeznání podobni, tak po mši se několik místních věřících s ním srdečně vítalo a děkovalo mu za jeho astronomické pořady v rádiu a televizi. Vatikán I. měl skvělé kázání, které myslím oslovilo nejenom místní věřící, ale i mnohé ebipikly. Po mši jsme v budově fary absolvovali avizovanou velmi vydatnou snídani v trávě, kterou nám připravili místní farníci. Opravdu důkladně jsme se nasytili na náročnou první etapu.

S několika ebipikly jsme mírně bloudili Pardubicemi nevědouce, kudy kudy vede cestička na Orlické hory, protože itinerář popisoval cestu z noclehárny, ale ne z centra Pardubic. Jednu chvíli jsme se ocitli na křižovatce tvaru T, přičemž na břevnu toho písmene byla vlevo i vpravo značka Zákaz vjezdu cyklistů. Spasil nás zkušený matador Starší Práče dotazem u prvního živého cyklisty, a ten nám to dobře vysvětlil, takže ještě před 10. h jsme z Pardubic úspěšně vybruslili.

Bylo zataženo, takže se nám po rovině jelo docela svižně přes Sezemice a Choteč. Pak jsme ale našli směrník na Vysoké Chvojno už v Horních Ředicích a odbočili na polňačku, která nás dost zdržela, zatímco itineář měl prozíravě odbočku až v Dolních Ředicích. Při průjezdu přes křižovatku se silnicí 35 jsme objevili motorest, ale ten měl kvůli nemoci zavřeno. Přesto byly otevřené dveře a průzkumník Starší Práče objevil paní, která nám prodala chladnou kofolu, což jsme všichni docela potřebovali, protože ranní oblačnost se rozplynula a slunce začalo solidně hřát. Pak jsme pokračovali na Vysoké Chvojno a lesní cestou přes Albrechtice n. Orlicí do Týniště n. O., kde jsme narazili na hromadu ebipiklů, kteří ovšem byli v hospodě, kde se nevařilo. Naštěstí nám poradili, že dole v Týništi vaří zahradní restaurace U věže, a tam jsme našli ještě větší hordu, jak už končila s obědem a chválili si ho. Tak jsme se tam také dobře a rychle najedli. Přijeli jsme asi ve 12:30 h a po hodině už pokračovali dál.  Na batohu Sira ležel zapomenutý cyklocomputer a v domnění, že ho tam zapomněl nějaký ebipikl, jsem ho vzal sebou do cíle etapy.

Pokračovali jsme přes Rašovice a Olešnici do Lična a Černíkovic. Zastavili jsme se na kofolu v Solnici, odkud jsme vyrazili do stoupání na Deštné kolem 15. h. Čekalo nás převýšení asi 460 m na trase dlouhé 18 km. Silnice č. 321 nebyla příliš frekventovaná a stoupala rozumně pomalu, takže jsme si to stále plynule štrádovali do kopce až k odbočce na osadu Vesmír těsně před Desnou za chatou Kristýna. Tam jsem začal do prudkého kopce a špatného povrchu kolo vést až k odbočce na Konec světa, kde jsem jel kousek po vrstevnici, ale pak přišel další kopec, který jsem už šlapal pěšky až do cíle. Dorazil jsem tam v 17:15 h a postupně se aklimatizoval, tj. našel jsem si ubytování u místního kvartýrmajstra, umyl se v teplé sprše a chystal se k večeři, kterou jsme tam měli zamluvenou.

Sešli jsme se před ní se sympatickým a energickým šéfem Vesmíru (Diecézní středisko života mládeže) ThDr. P. Tomášem Hoffmanem. Říkal, že středisko za rok přivítává na kratší či delší pobyty asi 2,5 tis. mladých lidí z královéhradecké diecéze, ale často i z velmi vzdálených končin republiky. Zaujalo mne, že mladí kuchaři a servírky si při práci v kuchyni neustále zpívají. Ta veselá nálada myslím ovlivnila i ebipikly. U kostela na návrší nad chatkami jsou na stromech pozoruhodné houpačky, které jsme znali už z první návštěvy na Vesmíru v r. 2004, tak jsme se docela rozverně pohoupali.

Po večeři při stmívání jsme byli na večerní meditaci v místním kostele sv. Matouše, který byl vybudován v r. 1741, vyhořel v r. 1833 a obnoven r. 1835. Sloužil před druhou světovou válkou obyvatelům obce Jedlová, což byli především Němci, kteří byli po válce odsunuti a následně byl kostel poničen a ponechán zmaru. S jeho obnovou se začalo až v r. 1993 a záměrem je ho sice zprovoznit, ale ponechat zčásti dřívější devastaci, pro poučení návštěvníků, co dokáže lidská zloba a zapomnění. Po meditaci jsme ještě viděli zapadat Venuši a svítit Jupiter. V noci nám pak krásně svítil do oken Mars.

Brífink proběhl v jídelně a po něm ještě mnoho ebipiklů využilo bohaté nabídky lahvového piva. Nezbylo ani jedno.

II. etapa (Po 30. 7.): Motúčková

Vesmír - Zámeček - Luisino údolí - Zdobnice - Nebeská Rybná - Rokytnice v O. horách - Pěčín - Kamenice - Helvíkovice - Žamberk - Jablonné n. O.

V hlavní budově Vesmíru se spalo báječně, ale musel jsem pomocí budíku ráno vstát na dost těžkou a dlouhou etapu v horách. Nechtělo se mi však ztratit výšku a tak jsem pátral po variantách, jak se dostat do Luisina údolí, což je velmi matoucí jméno pro nejvyšší bod letošního ročníku (880 m) varianty 2B. Měl jsem totiž dvě omezení: potřeboval jsem navštívit paní prof. Růženu Steinerovou v Žamberku, která je nejstarší žijící příbuznou českého astronoma Slávka Onsorgeho, jenž v r. 1968 odešel do exilu a pracoval pak až do smrti v planetáriu v New Yorku. Doma se zasloužil o organizaci prázdninových expedicí pro mládež v Úpici. No a druhý důvod byl můj slib Vatikánovi II., že v Jablonné budu mít večer přednášku pro veřejnost.

Místní experti mne upozornili, že existuje červená turistická značka vycházející od kostela sv. Matouše nahoru, i když je pro kolo víceméně nesjízdná, ale dá se vyjít. A když už jsem skoro startoval, tak mne oslovil mladý muž, který si mne pamatoval z předešlé návštěvy Vesmíru v r. 2004, a řekl mi, že z té červené značky odbočuje při vstupu do lesa po vrstevnici žlutá značka, která mne dovede bez ztráty výšky až na to vrcholové "údolí". To jsem uvítal a nelitoval jsem. Od kostela jsem vyrazil v 9.30 h a už v poledne jsem obědval ze svých zásob na lavičce na kopci v Údolí...

Pak mne čekal prudký sešup do Zdobnice po dost roztřískané asfaltce, na které však byl minimální provoz aut. Pak jsem ovšem musel znovu do kopce do vesnice s podivuhodným jménem Nebeská Rybná, kde jsem větší část stoupání šel pěšky. Teď už vím, jak je těžké dostat se do nebe. Nastoupané metry jsem však záhy opět ztratil dalším strmým klesáním do Rokytnice a Pěčína. Pokračoval jsem pak už víceméně po lehčích houpačkách do Kamenice, Helvíkovic a nakonec do Žamberka.

To je ovšem dopravní uzel, navíc omezený pracemi na mostu přes Divokou Orlici u vjezdu do města. Mohu potvrdit, že ten úsek je opravdu divoký; sbíhá se tam několik frekventovaných silnic, doprava je řízena semafory, ale projet dostatečně rychle křivolakou stavbou a do prudkého kopce, aby se už mezitím nerozjela doprava v protisměru, je docela náročné. Stihl jsem to taktak, a pak se plazil do kopce dál, ale už za oboustranného provozu. Co nejrychleji jsem odbočil na boční cesty a postupně se probojoval až k činžáku, kde bydlí prof. Steinerová. Dorazil jsem tam ve 14 h, kolo uložil do sklepa a trochu jsem se umyl. Mluvili jsme pochopitelně nejvíce o Slávkovi a jeho rodině, která žije v USA a kterou před lety paní prof. navštívila. Jinak paní prof. poznamenala, že jsem šílenec, když v takovém horku jezdím celý týden napříč východní částí Čech, ale ujistil jsem ji, že mám stejně starého parťáka (Starší Práče), který je ještě výkonnější než já, ale zvládáme to oba celkem uspokojivě.

Pořádně jsem se napil skvělého čaje, spořádal několik výtečných obložených chlebíčků a na závěr i zmrzlinu, takže takto posílen jsem vyrazil do cíle.

Nakonec jsem se rozhodl jet přímo po silnici první třídy 11 rovnou do Jablonného, protože jsem zjistil, že dálková doprava se řítí převážně po silnici 18, a na té jedenáctce panovala pohoda. Málo kamionů; sem tam osobní auto nebo dodávka. Silnice se totiž opravuje, takže jsou na dlouhých úsecích snížené rychlosti a opět semafory pro jednosměrný provoz, což byla pro mne evidentní výhoda. Dorazil jsem na náměstí do Jablonného v 17 h, a tam jsem narazil na houf souběžně dojedších ebipiklů. Společně jsme vytlačili kola do přilehlé farní zahrady a začali se rekreovat.

Vatikán II. je znám svou úžasnou pohostinností; už jsme jednou faru plenili, kdy měl pro nás zásobu pečených kuřat, pak se proslavil Snídaní v trávě na Rejvízu, a teď do třetice. Hned jsme si všimli, že na rožni se opékají dvě selata, v jednom velkém stanu na stráni se čepovalo pivo a k mému úžasu nás tam obsluhovali lidé, které Vatikán II. oslovil předloni na Rejvízu a oni byli z té tehdejší akce tak nadšeni, že se mu sami přihlásili, aby nás mohli letos obsloužit na faře. Vedle fary v malé zahradě pěstuje Vatikán II. řadu zvířat, kterým vévodí pravý osel, jenž je je mlsný a odmění se fantastickým hýkáním za nabídnuté pochoutky.

S Vatikánem I. jsme měli privilegium osprchovat se přímo na faře. Vatikán proto, že večer sloužil v kostele mši. sv., a já kvůli té domluvené přednášce. Přesunul jsem se po vysprchování bez kola do internátu na Základní škole v Jamenské 555, abych si zabral svou postel. Pak jsem se vrátil na farskou zahradu a dostal jsem jako všichni ebipikli spoustu jídla, až jsem se obával, že při své přednášce usnu.

Přednáška se konala ve farní budově v sále v I. patře od 20 h a přišlo opravdu hodně lidí, když člověk uváží, že byly prázdniny a horko. Měl jsem téma "Pražští exulanti Tycho Brahe a Johannes Kepler" a po přednášce se rozpoutala dlouhá a zajímavá diskuse. Teprve ve 23h jsem se dostal dost složitě na brífink v již uzamčené tělocvičně školy a šel na kutě až před půlnocí.

III. etapa (Út 31. 7.): Kopalova

Jablonné n. O. - Bystřec - Dolní Čermná - Dolní Dobrouč - Ústí n. Orlicí - Sloupnice - Litomyšl

Vidina snídaně mne přiměla vstávat už v 7 h a před 8 h jsem už byl zpět na farské zahradě a snídaně byla opět opulentní. Kromě toho jsme se dozvěděli a nakonec i viděli vynález, který z Jablonného udělal celoevropský hit v podobě tzv. Motúčka. Pamatuji si, že za mlada jsem slýchával úsloví, že někdo vymyslel trakař. Tak se charakterizovaly nápady, které už byly dávno známé, a tudíž zbytečné.

To je ovšem v příkrém protikladu s tím, co se podařilo Ing. Kvidovi Štěpánkovi, když zkonstruoval elektrický trakař. Je to fantastický nápad a ještě lepší provedení. Nejlevnější elektrické kolečko stoji 11,5 tis. Kč, nejdražší 38 tis. Kč. Uveze náklad až 150 kg po rovině a až 60 kg do svahu o sklonu až 35°. Elektromotor o příkonu 250 - 400 W je napájen z baterie, která vydrží 8 h provozu. Je to neuvěřitelně důmyslná mašina v mnoha provedeních, která už se rozletěla do Evropy a nyní i na další kontinenty. Je chráněna ochrannou známkou. Motúčko může byt vybaveno i navijákem, takže v případě kluzkého svahu se samo přitáhne do kopce. Rychlost je až 4,5 km/h a je vybaveno i brzdou. Různých variant je spousta. Myslím, že vynález má velkou budoucnost, protože elektromotor je poměrně levný a nabití baterie mnoho nestojí. Firma Isolit Bravo v Jablonném stále rozšiřuje výrobu; dopředu ji táhne zejména rostoucí export do Evropy a Austrálie.

Rozloučili jsme se s Vatikánem II. a jeho skvělými spolupracovníky a vyjeli z Jablonného v 9:30 h směrem na Lanškroun a posléze na Letohrad, ale oběma městům jsme se vyhnuli zamířivše do Dolní Čermné do Kovárny k panu Josefu Němečkovi, který si na zahradě zbudoval velmi pěknou hvězdárnu. Když jsme touto vsí poněkud bloudili v Horní Čermné, tak na náš dotaz, kde je tam hvězdárna, jedna místní žena pravila, že vůbec neví, že tam hvězdárnu mají, ale že to ji hodně zajímá, protože má astronomii v oblibě. Pak jsme se dozvěděli, že kódové slovo zní Kovárna, protože číslo domu nebylo ze silnice vůbec vidět.

Dorazil jsem tam s několika dalšími ebipikly poměrně pozdě v 11 h. Pan Němeček připravil se svou rodinou především spoustu nápojů, které jsme pečlivě vyplenili. Také jsem tam měl menší autogramiádu do knížek, které jsem napsal. Promítl nám krátkou prezentaci o stavbě hvězdárny, jež vznikala bez jeřábů apod.; čistě díky kolektivní lidské síle. Na Kovárně jsme strávili hodinu a přesně v poledne jsme se vydali do Dolní Dobrouče.

Při brífinku před etapou se ozvala Boženka Štaudová, že z Dobrouče do Ústí n. O. vede nová cyklostezka, která ještě není zakreslená v mapách, a je mnohem snazší, než cesta podle itineráře. Boženka se nabídla, že odbočku na tuto novou cyklostezku vyznačí. Jela tedy opravdu brzo ráno společně s Markytán K. a krásně na silnici vyznačila, kde máme kam odbočit. Velmi jsme jí blahořečili, protože jsme se vyhnuli velkému kopci v itineráři. Cyklostezka je to opravdu skvělá, vede podél toku Tiché Orlice, a jelo se nám po ní opravdu tiše a ochotně. Tak jsme pronikli už kolem 13. h k nádraží v Ústí n. O., v jehož blízkosti dopadl poblíž domu v Kerharticích, Sokolská 20, dne 12. 6. 1963 těsně před 14. h meteorit o hmotnosti 1,3 kg a rozměrech 120 x 90 x 75 mm. Vytvořil kráter o průměru 300 mm a hloubce 400 mm. Nikoho nezranil, ačkoliv pár metrů od místa dopadu byli tehdy lidé. Nejprve jsme uvažovali o tom, že to místo vyhledáme, ale pak jsme si to rozmysleli, protože na brífinku se dohodlo uspíšení odpolední Snídaně v trávě ve Sloupnici.

Proto jsme se vrátili do centra města a vyškrábali se pak do drsného kopce (Andrlův chlum, 550 m). Tam jsem musel pojíst ze zásob a pořádně se napít, načež jsme se celkem snadno dostali přes Řetůvku do Sloupnice ke katolickému kostelu, kde jsme měli mít na faře tu odpolední Snídani. Jenže na farní zahradě ve 14:30 h nebylo nikoho a tak jsem poněkud znejistěl. Snídaně měla být dohodnuta na 14. h, ale tato změna nepronikla k dámám, které se uvolily, že vše připraví. Nezaznamenala to ani větší část pelotonu, která se naopak vydala k rozestavěné hvězdárně našeho velkého příznivce Ing. Jiřího Veselého, na opačném horním konci vesnice.

Nakonec ale vše dopadlo znamenitě. Dámy ze Sloupnice přišly kolem 15. h. Když viděly naše vyzáblé a kolabující postavy, daly se rychle do příprav a už v 15:30 h byly na stole namazané chleby a hojnost nealkoholického pití. Kolem 16. h pak dorazil peloton z hvězdárny a přijela také Martina Boháčová s téměř jednoroční dcerou Anežkou a manželem Petrem. Martina se dokonce obětovala a odvezla mne i se svou rodinou autem k Jirkovi Veselému, který by mi sotva odpustil, kdybych se byl na jeho životní dílo nepřijel podívat.

Martina mne pak vrátila zpět na faru, kde jsem nasedl na kůň a pod vedením Boženky, která znala zkratku do Litomyšle, jsme v závěsu za ní vyrazili. Měl jsem co dělat, abych Božence stačil; cesty ve Sloupnici jsou totiž totálně devastované kvůli generální rekonstrukci. Na té šikovné zkratce do Litomyšle pak uháněla Boženka neuvěřitelným tempem. Bravurně nás pak převedla i s bicykly stezkou kolem Smetanova domu nadjezdem nad extrémně vytíženou evropskou silnicí č. 35 (E442), takže jsme přes další rozkopanou silnici před zadním vchodem do gymnázia byli v 17 h v cíli. Rychle jsem se v tělocvičně ubytoval a umyl a navrhl zájemců krátkou prohlídku pamětihodností města.

Vyrazili jsme přesně v 19. h a sešli nejprve ke Střední zemědělské a technické škole, která vznikla za první republiky. Je to obrovská stavba s internátem a má dodnes velmi dobrou úroveň. Pak jsme tryskem přeběhli lávku nad silnicí 35 a seběhli kolem Smetanova domu k Pedagogické škole s dlouhou tradicí a zabočili k hotelu Dalibor, před nímž kdysi stál v Havlíčkově ulici rodný dům astronoma prof. Zdeňka Kopala. Na jeho půdorysu vytvořil architekt Josef Pleskot ve spolupráci s výtvarníky Mariánem Karlem a Federiko Diazem památník Zdeňka Kopala (Litomyšl 1914 - Wilmslow 1993).  Na stěně přilehlého činžovního domu jsou citáty z Kopalova dopisu. Těžištěm památníku je originální model těsné dvojhvězdy, který Kopal  propočítal na základě teoretických úvah o vzájemné deformaci hvězd slapovým působením protější složky a následných pozorování světelných křivek zákrytových dvojhvězd.

Tím se Kopal zasloužil o boom ve studiu těsných dvojhvězd, který astronomům postupně umožnil vysvětlit jak vznik nov a nejsvítivějších supernov, tak také povahu rentgenových dvojhvězd, krátkých zábleskových zdrojů záření gama a binárních pulsarů. Kopal ovšem vynikl v době nástupu digitálních počítačů také svými příspěvky v numerické matematice a podílel se na přípravě projektu Apollo americké agentury NASA tím, že zařídil zhotovení a interpretaci podrobných snímků Měsíce v místech plánovaných přistání astronautů. Za tuto službu obdržel od NASA v zatavené skleněné etuji špetku měsíčního prachu, který pak zahrabal do hrobu Julese Vernea v Amiens.

Pokračovali jsme pak výstupem Jiráskovou ul. k pomníku Aloise Jiráska, což je poslední dokončené sochařské dílo Jana Štursy. Poklusem kolem Regionálního muzea a obnoveného piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže jsme se dostali k lavičce Václava Havla, instalované před vchodem do zámeckého areálu. Prohlédli jsme si zvenčí menší zámeckou zahradu s vchodem do podzemí zámku, kde je trvalá výstava soch Olbrama Zoubka. Místní pořadatelka nás lákala do podzemí za zlevněné vstupné a večerní koncert v zahradě, ale my jsme ještě kvačili k rodném bytu Bedřicha Smetany na protější straně, kde byl tehdy zámecký pivovar.

Pak jsme pádili po Zámecké ul. k pomníku dalšího rodáka Zdeňka Nejedlého (1878-1962), což byl nejprve docela dobrý hudební vědec a kritik, ale pak tvrdý komunista. Po vzniku Československa v r. 1918 byl ostře levicově orientován a přikláněl se k sovětskému Rusku. Za války odešel do emigrace v SSSR a vstoupil tam do KSČ.  Od r. 1945 byl ministrem školství a po únoru 1948 rozvrátil systém čs. školství, zrušil českou Královskou učenou společnost i Českou akademii věd a umění, a stal se předsedou nově založené ČSAV. Montoval se do hudební historie neúměrným vyzdvihováním Bedřicha Smetany a zatracováním A. Dvořáka, L. Janáčka, J. Suka a B. Martinů; pronásledoval slavného dirigenta Václava Talicha.

Po sametu se uvažovalo o tom Nejedlého pomník odstranit, ale tomu zabránil významný litomyšlský historik PhDr. Milan Skřivánek. Pomník stojí dodnes, ale před ním je instalována na jeho návrh žulová deska se dvěma výroky:

  • B. Pascal: "Odmítám ty, kdo se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdo se rozhodli jej tupit... Mohu dát za pravdu jen těm, kdo v úzkostech hledají."
  • M. Skřivánek: "Zdeněk Nejedlý (1878-1962). Rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky."

Pak jsme si prohlédli Klášterní zahrady, vyfotili se kolektivně u protilehlých zrcadel a seběhli dolů na náměstí ulicí Josefa Váchala, kde jsou slepé zdi domů pomalovány kopiemi jeho kreseb. Originály jsou uchovány v památníku Portmoneum poblíž Nejedlého sochy. Pádili jsme pak opět kolem Smetanova domu a lávky pro pěší zpět do gymnázia, takže celá exkurze trvala pouze 70 minut.

Ve 20:30 h jsme se vydali s naším hostitelem RNDr. Janem Šlégrem, PhD.  na pěší procházku na Hvězdárnu Zdeňka Kopala. Tam jsme si prohlédli zařízení hvězdárny a dívali se dalekohledem postupně na Venuši, Jupiter, Saturn a Mars. Po návratu do gymnázia jsme ještě pozorovali očima přelet ISS. Po dni bohatém na zážitky jsem spal jako dudek.

IV. etapa (St 1. 8.): Medlovská

Litomyšl - Nové Hrady - Krouna - Svratouch - Svratka - Herálec - Kadov - Fryšava - Medlov

Měl jsem ráno trochu nahnáno, že to bude velmi těžká etapa, protože končila ve výšce 730 m, tedy ještě výše než I. etapa na Vesmíru. Vyrazil jsem dokonce už v 9 h na Morašice, ale vynechal odbočku na Růžový palouček, jelikož jsem tam už vícekrát byl a dokonce jednou jsem tam měl v červenci, kdy se tam konají vzpomínková setkání na památku Mistra Jana Husa, proslov k tisícovce účastníků. Díky dr. Skřivánkovi také vím, že legenda o loučení Českých bratří před odchodem do exilu je Jiráskova fikce. Nikdy se na tom místě nikdo neloučil, ale náš národ má v těchto podvodech dlouhou tradici už od Rukopisů Královédvorského až po Zelenohorský. Jel jsem rovnou do Nových Hradů, kde jsem zvěděl, že už tam není muzeum cyklistiky, ale motocyklů.

Proto jsem nelenil a pokračoval dál rovnou, abych si vytvořil trochu časovou rezervu. Ilona, která jela s námi, zjistila dotazy u bodrých pracovníků jedné firmy u výpadovky, jak je to s vyznačenými objížďkami, takže jsme pokračovali po silnici 358 na Perálec a před Předhradím jsme odbočili na 354 na Lešany a Krounu. Tam zase zapracovala Ilona a zjistila, že právě v Krouně je jediná možnost se najíst v místním bistru. To se ale ukázalo velmi dobře vybavené a pohodlné, nebylo tam moc lidí a mohli jsme si i doplnit zásoby vody. Po lehkém obědě jsme se pak vydali do kopce na Svratouch (685 m) a sjeli do Svratky (635 m).

Tam jsme poseděli s dalšími již nasycenými ebipikly, vypil jsem velkou láhev chlazené minerálky a přidali se k Pavúkmistrovi a Staršímu Práčeti. V této sestavě a po odeznění lehké přeháňky jsme vyrazili směrem na Herálec. Silnice byla po dešti docela mokrá, takže se nám líp dýchalo, a bylo to docela po rovině až do Herálce. Tam jsme odbočili na dost špatnou cestu jihovýchodním směrem, ale většinou v lese. Byly to ale místy dost drsné houpačky; ostatně jsme jeli po úbočí Devíti skal (836 m). Když už jsme byli z nejhoršího venku, a blížili se ke Kadovu, tak Pavúkovi praskl plášť a zůstal opěšalý.

Protože se blížila bouřka, museli jsme ho zanechat osudu a pádili do Kadova, odkud jsme se dalším stoupáním dostali do Fryšavy, a cíl se blížil. V 17:15 h jsme byli na Medlově, kde nás uvítali hostitelé manželé Hana a Jaromír Maturovi. Je to už poněkolikáté, co tam Ebicykl zavítal a pokaždé jsme to přijetí ocenili, stejně jako krásné okolí stanového tábora, který tam funguje už desítky let. Ve stejnojmenném rybníku se dá koupat i o půlnoci. Jako polního hejtmana mne Maturovi ubytovali v odstaveném automobilovém přívěsu, takže jsem se měl jako pánbu ve Frankrajchu. Sotva jsem se stihl rozložit se svými proprietami v přívěsu, spustil se řádný liják, takže řada opozdivších se ebipiklů na trati pořádně zmokla. Liják však brzo skončil a ještě před západem Slunce se vyjasnilo.

Dostali jsme opulentní večeři; pivo teklo proudem, prostě náplast na denní horka a kopce. Opět jsme měli možnost pozorovat přelet ISS, a to jsem zíral, jak ukázněně a včas opustili všichni ebipikli své poháry a šli zírat na stanici. Když však poté mělo být pasování a brífink, tak mi zabralo čtvrt hodiny, než se všichni dostavili. Marně přemýšlím, proč má nějaká konstrukce stavebnice Merkur na oběžné dráze podstatně větší autoritu než stařičký polní hejtman Spanilé jízdy.                                                                

Letos jsme měli nepochybně na pasování rekordní počet nováčků: pět pulců a dva dospělé. Ten obřad nabývá čím dál více na lesku a graduje, o což se významně zasloužil Iljušin, který už v předstihu vymýšlí astronomické otázky přiměřené (občas i nepřiměřené) náročnosti, a do toho neméně přísný Melantrich, který vyžaduje dokonalou znalost Z. D. E. Je to čím dál tím těžší, protože už máme tři schválené dodatky, což natahuje paměť nováčků na skřipec (v kuloárech se už připravuje 4. dodatek, ale dosud ho neschválila legislativní rada Ebicyklu; má výhrady).

Vlastní průběh grilování byl velmi půvabný, protože některé pulečky se hodně styděly a schovávaly jedna za druhou, což ostatně dělají i těsné dvojhvězdy. Obecně však těch pět pulců zvládlo text Z.D.E. poměrně slušně, což se nedalo říci o obou dospělých, kteří se v tom dočista ztratili. Pak opět zabodoval Iljušin obtížným dotazem, co to je ekliptika, a to k mému úžasu bylo nad síly dospělých nováčků. Nikdy o zvířetníku neslyšeli. Nakonec dostali příležitost k reparátu a byli pasováni podmíněně. Melantrich jim ovšem nic nedaroval; v dalších etapách museli Z .D .E. odrecitovat jako když bičem mrská.

Sám jsem byl ještě dlouho vzhůru v menší partě vytrvalců, takže jsem se dostal na kutě až po půlnoci.

V. etapa (Čt 2. 8.): Smolná

Medlov - Nové Město n. Moravě - a ve Vozové Hradbě do Jihlavy

Jelikož jsem spal v tom přívěsu sám, a ještě poněkud stranou od hlavního táborového ruchu, probudil jsem se v době, kdy už většina ebipiklů byla na trase. Pak jsem ještě bohatě posnídal a rozloučil se se svými dlouholetými kamarády (v posledních cca 10 letech jsem na Medlově každý rok koncem srpna, kdy mám v hotelu Medlov přednášku a zahraji si přitom stolní tenis a volejbal) a vyrazil jsem sám samotinký lesní cestou do kopce. Nahoře jsem se napojil opět na silnici 354 do Rokytna, kde opravovali vozovku za provozu, a pak dolů do Maršovic a Nového Města n. Mor. Jenže při té volné cestě bez šlapání dolů se mi začínaly v předním kole ozývat periodické kovové zvuky, takže jsem tušil, že to není dobrá zpráva do další jízdy. Věděl jsem, že Hydromechanik do prodejny v Novém Městě odvezl Pavúkmistra kvůli koupi nového pláště autem, takže jsem si říkal, že ho tam třeba ještě natrefím, a skoro se mi to podařilo.

Ukázalo se, že je teprve v Obyčtově, takže nebyl problém, aby se do Nového Města vrátil. Dali jsme si spicha na hlavním Vratislavově náměstí. Cvičně jsem před Hydromechanikem jezdil z kopce a po delším ohledávání Hydromechanik usoudil, že závada je v náboji předního kola. Jelikož na náměstí kousek od Štursovy proslulé sochy Raněný byla cykloprodejna, zdála se být pomoc blízká, jenže když Hydromechanik docházel k prodejně, zazněly zvony na kostele a prodejna měla polední pauzu.

Ve Vozové Hradbě se už vezla z Medlova Karin, tak jsme seděli v kabině tři a jeli nejprve znovu do Obytčova, kde mi ukázali Santiniho kostel Navštívení Panny Marie a na břehu řeky Oslavy stylizovanou obří želvu od Michala Olšaka instalovanou v r. 2010. Pak jsme se zastavili v Ostrově n. Osl., kde je dochován Santiniho hostinec. Podle nápisu v okně budovy se dočká úplné restaurace v r. 2021. Pokračovali jsme po silnici přes Bohdalov a Rudolec do Polné, kde jsme zaparkovali v centru a jali se hledat různé ebicyklisty poschovávané v řadě cukráren a kaváren rozesetých na obvodu dlouhého náměstí.

Hydromechanikovi padl jako prvnímu pohled na cykloprodejnu pár metrů od zaparkované Vozové hradby. Vypravili jsme se tam společně a uspěli lépe, než jsem čekal. Nejenom že měli náboj do předního kola, ale měli ho také v ráfku s hotovým výpletem, takže po krátké poradě jsem si to celé přední kolo koupil. Cena nebyla nijak hrozivá, těsně pod 450 Kč. Nicméně výměnu jsme už v Polné nedělali, dojeli jsme do Jihlavy, protože Vozová hradba vezla bágly a den se pomalu připozdíval. Průjezd Jihlavou byl poměrně komplikovaný, opět kvůli uzavírkám a také nečekaným jednosměrkám.  Pak jsme se museli do budovy Střední průmyslové školy technické a automobilní v Legionářské ul. propasírovat obloukovým vjezdem, který byl tak těsný, že jsme museli předem sklapnout obě postranní venkovní zpětná zrcadla.

Po dojezdu i II. Vozové hradby mi Hydromechanik spolu s Milošem Obertem začali kolo vyměňovat. Bylo by to hotové za chvíli, kdyby nebylo potřebí přemontovat do nového výpletu magnet pro cyklokomputer. Plastová úchytka magnetu má totiž minišroubek a matičku M3. Anžto oprava probíhala ve stínu stromu a tedy na trávě, tak matička Milošovi upadla do trávy a už jsme ji nenašli. Tu se ukázalo, jak je důležité nocovat v automobilové škole. Místní školník zašel do skladu a přinesl náhradní matičku M3. Druhá montáž však už raději probíhala na kamenné dlažbě dvora. Kdoví, kolik těch matiček M3 ve skladě ještě měli…

Když se sjeli a ubytovali všichni ebipikli, tak jsme vyrazili na prohlídku městských hradeb, kde přímo v centru města má Jihlavská astronomická společnost svou klubovnu s dalekohledy. Ty pak pro veřejnost vynášejí na hradby, což je u některých macatějších teleskopů docela náročný fyzický výkon. Rozhled po Jihlavě očima byl ovšem téměř dokonalý. Exkurzi vedl náš hostitel Ing. Miloš Podařil, i když JiČAS měl právě vlastní výjezdní expedici pár desítek km od města.

Po exkurzi jsem se vrátil do školy, anžto jsem měl docela hlad, a jelikož se v Jihlavě v restauracích prý vaří jen do 20 h, tak jsem se vydal do Billy opatřit si studenou večeři. Sotva jsem ji pak ve škole dojedl, přijeli Samaritán a Janet.  Nabídli mi nocleh v Samaritánově trvalém bydlišti nedaleko od školy. Janet se ukázala jako výborná hostitelka, takže jsem fakticky měl večeře dvě, ale to je v duchu MoKodEbu, že "ebicyklista jí, je-li co, i kdyby mu měly lézt buřty ven ušima".  Spalo se mi v opravdové posteli opravdu báječně.

VI. etapa (Pá 3. 8.):  Javořická

Jihlava - Hosov - Vysoká  - Salavice - Třešť - Čenkov - Růžená - Roštejn - Malý a Velký pařezitý rybník - Řásná - Mrákotín - Studená - Strmilov - Jarošov n. Než. - Jindřichův Hradec

Vymotat se z Jihlavy ven na kole není vůbec jednoduché; provoz je velmi silný, jezdí tam městské autobusy i trolejbusy a spousta kamionů. Naštěstí mi slíbil Melantrich, že zpočátku pojede pomalu, abych se s nimi z města dostal ven. To se v podstatě stalo, ale jakmile byla cedule konec Jihlavy, tak makači práskli do koní a zmizeli v dáli. Věděl jsem, že mám odbočit na Hosov kousek za benzínovou pumpou na vrcholu stoupání státní silnice 406/602, což se mi povedlo, ale když se po průjezdu Hosova změnila silnice na prašnou polňačku, propadl jsem pochybnostem a vrátil se asi půl km zpátky najít nějakého domorodce, který se vyzná.

U hřiště seděli domorodci hned tři; dva výrostci a jeden starší muž. Tak jsem je oslovil, a byli velmi ochotni mi co nejpodrobněji poradit. Především mne ujistili, že ta polňačka je skutečně ve správném směru, takže jsem mohl jet po ní dál, a ptali se, kam že to v tom horku jedu. Když jsem jim opatrně řekl, že až do Třeště, tak se chytali za hlavu, že to je hodně daleko a do Vysoké je velký kopec; proč to dělám a nesedím radši někde u vody? Neodvážil jsem se špitnout, že z té Třeště míním týž den odjet ještě dál. Vysvětlil jsem jim, že tam mám sraz s kamarády, ale oni se na mne dál dívali jako bych byl nějaký pomatený Zulukafr, zkrátka exot.

Vyjel jsem tu polňačku, byť tam místy byla dost pohyblivá šotolina, ale do kopce to tak nevadí. Pak už jsem se trochu zorientoval a hlavně potkal další ebipikly z různých směrů; sešli jsme se v té Vysoké a jeli spolu dál na Popice, Salavice a pak po hlavní silnici do Třeště. Tam na náměstí byla snad půlka Ebicyklu, obdivovali jsme důmyslné vertikální sluneční hodiny, které mají hodinové značky zamknuté v dlažbě, takže když je změna času na letní a zpět, koná se slavnostně přemontování o jednu hodinu semo tamo.

Našel jsem si skupinku, které se nechtělo do Telče podle itineráře, protože tam jsou davy turistů a velký provoz, takže jsme se dohodli, že pojedem po přeponě pomyslného trojúhelníka přes Čenkov, Růženou a hrad Roštejn. Jelo se dobře, provoz minimální, ale pak jsme to vzali lesní cestou se šotolinou a ještě kopcem a vyjeli u Malého pařezitého rybníka, který je patrně v soukromých rukou.  Bylo tam ovšem hodně aut i koupajících a opalujících se spolumajitelů. Odtamtud jsme pokračovali už o něco lepší cestou k Velkému pařezitému, kde bylo přibližně tisíc aut a deset tisíc lidí na březích rybníka, který byl opravdu lidmi obsypán.

Naši odvážní ebipikli se nicméně rozhodli se vykoupat, zatímco sám jsem se vrátil na rozcestí, kde byla podrobná mapa té oblasti, abych si ujasnil, kde to vlastně jsme. Především jsem seznal, že už jsme jen kousek od vrcholu Vysočiny, tj. kopce Javořice (837 m). Z mých spolujezdců se vyklubalo, že by si na ni chtěli vyjet. S ohledem na pokročilý čas mi to připadlo riskantní a našel jsem proto variantu sjet od Velkého pařezitého do Řásné a Mrákotína a pak to vzít přes Studenou (tzv. Babišov) nahoru ke Strmilovu a pak už po hlavní silnici až do J. Hradce.

Tak jsme se rozdělili na dvě skupinky, makači na Javořici, a my opatrnější sjeli dolů. Myslím, že to byla rozumná volba, kopec na hlavní silnici 23 ze Studené nahoru měl mírné stoupání a zcela mírný provoz. Horší to bylo těsně před Hradcem, když jsem jel po velmi frekventované silnici 34 (E551), ale i to se dalo snést. V krátké době jsem dorazil na okraj Jindřichova Hradce a pak už to bylo snadné. Dojel jsem k rybníku Vajgar, našel ul. Claudiusovu, která mne obloukem dovedla na světelnou křižovatku do ul.  Jarošovská, kde je tělocvična TJ Sokol, velmi prostorná. Dojel jsem tam v 18:10 h a stačil jsem se umýt a převléct. V 19 h přišla vedoucí hvězdárny F. Nušla Mgr. Jana Jirků, její spolupracovnice Jana Kolářová a optický mechanik hvězdárny Vladimír Štefl.

Vedoucí nás seznámila s projektem revitalizace hvězdárny, o kterou usilovala už asi deset let. Právě týden před našim příjezdem nastoupila na pozemek stavební firma, takže během dvou let by měla být akce dokončena. Přesto pracovníci hvězdárny nebudou zahálet. Mají možnost pracovat v budově Domu dětí a mládeže a vyjíždět s přenosnými dalekohledy do terénu. Pak se většina ebipiklů vydala do města podívat se do garáže V. Štefla, kde má řadu zajímavých konstrukcí, ale také historických motocyklů a jiných konstruktérských lahůdek.

Samostatnou subkapitolou je v Jindřichově Hradci 15. poledník. Ten je sice vyznačen na silnici u kostela, ale tam ve skutečnosti neprobíhá, navíc je směr vyznačení v rozporu s linií sever-jih. Ve skutečnosti prochází 15. meridián zahradou kolem Nušlovy hvězdárny, takže to může být po rekonstrukci docela šlágr pro návštěvníky města. Ve skutečnosti prochází meridián u Nežárecké brány.

Paní Jirků mi doporučila báječný Tomislav bar Meridian 15 v Kostelní ulici 70, kde mají specialitu vepřové nudličky na mnoho způsobů, a to je opravdová bašta pro znaveného ebicyklistu. Majitelem baru je pan Tomislav Trogrlič s manželkou.

Poseděl jsem tam ještě s dalšími ebicyklisty a pak jsme už směřovali do tělocvičny na brífing a nocleh.

VII. etapa (So 4. 8.): Krčínova

Jindřichův Hradec - Jemčina - Novosedly n. Nežárkou, Lomnice n. Lužnicí - Hrutov - Hluboká n. Vltavou - České Budějovice -Včelná 

Po snídani jsme po 9. h vyrazili všichni společně k Nežárecké bráně, abychom uvedli na pravou míru 15. meridián. Navzdory provozu skrz bránu se živý obraz podařil a jistě bude ozdobou na rekonstruované hvězdárně.  Pak jsme jeli okreskami na Jemčinu, Novosedly až do Lomnice n. Lužnicí; to už bylo skoro poledne, a tak jsme si dali dobrý oběd v jedné zahradní místní restauraci a já jsem si tam po obědě pospal na stole.

Pokračovali jsme asi po hodině a půl krajem Krčínových rybníků na Hůrky a Hrutov, odkud jsme plynule klesali do Hluboké n. Vlt. Pominuli jsme výškrab na zámek a sjeli dolů k Vltavě, kde vedou po obou březích cyklostezky. Lepší je ovšem ta asfaltová po levém břehu, která sice vede před jedno koupaliště a jeden zábavní park, takže tam se musí jet pomalu, ale pak až do Budějovic to už sviští, s nepatrným stoupáním, jak tam Vltava už teče docela líně. Trochu jsme se sice zdrželi přímo v Budějovicích, ale nakonec jsme správně vjeli do parku, kde přímo na Malši je údolní Hvězdárna.

Čekala nás tam ředitelka hvězdárny i observatoře na Kleti Ing. Jana Tichá a její štáb. Velmi nás překvapili jednak štrůdlem a jednak velmi dobrou lahodnou limonádou, které jsme vypili mraky. Prohlédli jsme si kopuli s refraktorem a dalšími přístroji pro pozorování Slunce a v přednáškovém sále nám pak Ing. Tichá promítla prezentaci o činnosti hvězdárny a vědecké práci, která probíhá hlavně na Kleti.

Vůbec se nám odtamtud nechtělo a skutečně – najednou za námi přijela z Borovan na kole dlouholetá ebicyklistka Míša Elišková. Posléze dorazila pěšky ještě Koebilka Olga Kracíková, jež pak s námi odjela do Včelné u Budějovic, kde jsme měli sjednaný nocleh. Mnoho ebipiklů zůstalo ještě na jídlo a prohlídku ve městě, ale i v cíli v Kulturním domě ve Včelné se to již ebicyklisty hemžilo.

Je to ovšem do Včelné z Budějovic pěkný krpál. Mně se ještě přihodilo, že na poslední velké křižovatce najížděla zprava sanitka a za ní policejní auto s houkačkami, takže jsem musel uprostřed křižovatky zastavit a pak už se mi nepodařilo do kopce na kolo nasednout, takže poslední stovky metrů jsem došel pěšky.

Hlad je nejlepší kuchař, takže jsem se jen lehce opláchl a vyrazil zpět k té křižovatce do restaurace U kaštanu, kde už bylo ebipiklů jako naseto.  K mému úžasu tam také seděli Eddy a Sanny. Pořádně jsme se najedli a také doplnili tekutiny, abychom byli silní na ukončení 35. ročníku, což se odehrálo až ve 22 h v sále Kulturního domu.

Ten ročník se podle mého soudu mimořádně povedl, ačkoliv se hodně jezdilo kopci i houpačkami, a horko bylo skoro rekordní až do 37 °C ve stínu. Velkým přínosem se ukázala Vozová hradba II., která operativně pomáhala v případech, kdy VH I. už plnila jiné naléhavé úkoly. Také přítomnost omladiny pulců a jejich sportovní zdatnost je velkým příslibem do budoucna. Speciálně se pro pulce osvědčil jako hodinová chůva Pavúkmistr. Občas po něm lezlo až pět pulců a různě ho zušlechťovali. Některé talenty zkrátka dozrávají až ve zralém věku.

Obětavou oporou ročníku byl jako vždy Hydromechanik, který neodmítl žádnou prosbu o pomoc. V jeho kabině se přitom vystřídala řada potřebných spolujezdců. Díky patří ovšem i Jeníkovi Balíkovi, který mohl kvůli zaměstnání přijet jen na skok. Překvapením je ovšem i Myšák, který se stal prakticky profesionálním cyklistou, jenž má letos v nohou už přes 7 tis. km a zúčastňuje se vytrvalostních jízd na 300 i více km za den. Dalšími matadory jsou ovšem Starší Práče a Cykloradka, kteří v přípravě na Ebicykl najeli přes 3 tis. km. Zvláštní odolnost projevuje Vatikán I., který téměř v každé etapě jednak sloužil v cíli mše sv. pro místní věřící, jednak měl také kázání a ještě k tomu přednášky o Vatikánské observatoři a moderní astronomii. Přitom poctivě odšlapal všechny etapy.

Ve skutečnosti by bylo opravdu možné pochválit všechny letošní účastníky, že překonali všechny překážky; nikdo nehlásil úraz a vyhýbaly se nám i nemoci.

Sobě jsem si uložil pro příští ročník náročný cíl: aby na trumpetku, kterou mi laskavě zapůjčila Ilona, reagovali ebipikli stejně hbitě jako na přelety ISS.

Ebilog (Ne 5. 8.)

Včelná - České Budějovice - Praha hl.n. - metro C - Hostivař

Mnohu ebipiklů zejména ze vzdálených štací vyráželo domů už v noci, anebo brzo ráno. Peloton jako poslední opouštěl Dalimil, který odevzdal klíče od kulturáku našemu hostiteli.

Sám jsem jel na nádraží bez batohu, který mi - jakož i mnoha dalším ebipiklům vezla ve VH II. Júlia a ty bágly pak na nádraží v Budějovicích hlídala Koebilka. Náš nádražní peloton rozvážně provedl posledními úskalími Sir. Vyjeli jsme ze Včelné po 8. h a asi za 25 minut jsme byli na nádraží. Tam jsme měli hodně času do odjezdu vlaků různými směry. Do Prahy nás cestovalo poměrně dost vlakem, který vyjížděl z Budějovic v 10 h a do Prahy dorazil na čas ve 12.27 h.

Na hlavním nádraží jsem se z nástupiště do podchodu dostal snadno šikmou rampou, ale horší bylo dostat se z podchodu do suterénu, kde jezdí metro. Oba výtahy v úrovni podchodu nefungovaly;  jeden šikmý eskalátor byl zabarikádován a druhý se nepohyboval, ale šlo po něm sjet jako po šikmé plošině. Pak naštěstí fungoval výtah z přízemní haly do suterénu metra. Není to ovšem vcelku příliš dobré vysvědčení pro nejdůležitější nádraží v Česku.

Jel jsem metrem C do stanice Opatov, odkud jsem musel vynést kolo i s báglem a batohem na zádech po schodišti do přízemí. Odtud se dá už vyjet na silnici do Hostivaře. Tak pro mne ve 13:30 h skončil letošní ročník Ebicyklu dojezdem do domovského depa.

Když jsem se následující ráno zvážil, tak jsem za ten týden přibral 1 kg.

Praha 15. VIII. 2018
pH S.J.

Základní statistické údaje XXXV. Ebicyklu

  • Souhrnná nominální délka etap: 447 km
  • Průměrná délka etapy: 72 km
  • Ebicyklisté, kteří jeli alespoň jednu etapu na kole: 52
  • Věkové rozpětí:  8 - 82 roků
  • Zastoupení žen: 35 %

Má vlastní statistika

Č.etapy                  Délka (km)

  • I.                                 73    
  • II.                                60            
  • III.                               58
  • IV.                               56
  • V.                                11 (porucha náboje)
  • VI.                               59
  • VII.                              77

Celkem                       394  km    

+(Prolog a Ebilog 7 km)

Průměrné rychlosti v etapách: 7,4 - 10,4 km/h

Maximální rychlost 53 km/h

V přípravě jsem najel 825 km

Zpět na seznam článků




* povinné údaje
Vložit nový příspěvek
Jméno:
E-mail:
Nadpis:
Obsah: *
Odebírat e-mailem:    
   
Ochrana proti spamu: