-1. etapa

Touto dobou se sjíždějí první Ebicyklisté v Hájích aby vyrazili směr Mukařov a Pardubice. Ve čtvrtek večer jsem se v metru potkal s Paulem Hiscockem, který všechny moc pozdravuje a přeje nám pohodu.

Hynek Melantrich Olchava

-1. etapa začala pro nás, jihočeskou sekci – tj. Freddy Vaclík, Bohouš Kratoška starší a mladší, Vláďa Plachý – v Benešově. Trasa byla dlouhá 130 km a zdaleka bezkonkurenční byla neočekávaná návštěva hřebčína v Kladrubech, kde chovají 700 koní. Mohli jsme si prohlédnout všechny stáje a předvedení koně při rituálu. Dále jsme procházeli – a většina zcela určitě poprvé v životě – přímo mezi koňmi. Jednu chvíli mne chytil kůň pysky za jazyk u boty a chtěl mi ji stáhnout. Předtím jsme navštívili bývalého cyklistu Jana Veselého v Mukařově, kde jsme byli velmi pohostinně přivítáni. My jsme tam byli poprvé, vloni to byla velká zajížďka.

Zážitky z –1. etapy zapsal Bohouš Kratoška starší a protože mne štípou komáři, končím

Proměna za totalitních dob Státního plemenářského podniku Kladruby nad Labem v nynější Národní hřebčín je pro mne fascinující zážitek, ačkoli SPP si i v tehdejších dobách dokázal uchovat oproti jiným podnikům tohoto typu značnou dávku noblesy. Nejvíc mě oslovil styl práce s koňmi, který vychází z poznatků etologie i přirozených biologicko – fyziologických potřeb a vlastností koní. Výsledkem jsou zvířata klidná a přátelská, nevtíravě se zajímající o lidi. Rozdíl oproti těm vyplašeným až hysterickým, případně potměšilým až zlomyslným chovancům, které jsem znala z dob svého praktikování v hřebčíně ve studentských letech, je nepřehlédnutelný. Dalším úžasným zážitkem byl ředitel hřebčína MVDr. Norberta Záliše, který se nás ujal přesto, že jsme přijeli neohlášeni, po pracovní době a on měl za sebou perných několik dní mimo republiku. Hodinu a půl nás s neobyčejným šarmem prováděl hřebčínem a jeho výklad byl vzdor nepochybné informační hodnotě vtipný a svižný.

Jinak ještě k hřebčínu – chová jediné naše původní plemeno, zvané starokladrubský kůň, a to v bílé varietě (vraníci jsou chováni ve Slatiňanech). Toto plemeno bylo zařazeno na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva. Hřebčín byl založen v roce 1579 a je to tedy nejstarší hřebčín v Evropě. Kladrubští koně jsou v něm chováni od samého počátku pro potřeby císařského dvora (u dvora sloužili jako tzv. karosieři, tj. elegantní a silní tahouni císařských karos). Typičtí jsou vznosným vysokým krokem, klabonosem (=„římský nos“), mohutnou, ale elegantní stavbou těla a „barokními“ tvary.

Zapsala Olga Kracíková 19. 7. 2002 v 11:23 PM PČ

Když jsem přijel na start –1. etapy u konečné metra Praha-Háje, uvítal mne vícehlasý pokřik Z.D.E. Už kolem 9 h se zde houfovali Pavúkmistr, Miloš Socháň, který přicestoval až z Prešova, dále Prokop z Nového Strašecí a konečně Nemilosrdný Samaritán. Přesně v 9:15 jsem zavelel: Na kůń! a přesně v tu chvíli zapípal Pavúkmistrovi mobil s čerstvou zprávou z naší WWW stránky, oznamující, že ebicyklisté právě vyrazili z Hájů na trasu –1. etapy. Za podmračného a docela chladného počasí jsme vyrazili směrem na Milíčovský les, Křeslice, Pitkovice, Uhříněves, Benice, Lipany, Říčany, Světice a Tehov do Mukařova. Hned v prvním stoupání v Křeslicích nastoupil do útoku na špici Nemilosrdný Samaritán tak rasantně, že strhl řetěz a zůstal spravovav týž.

My zbylí čtyři jsme však nekompromisně pokračovali v cestě, abychom stihli jídlo a pití u Veselých, dříve než nám to vyplení ebicyklisti z jiných světových stran. Kolem 10:45 h jsme začali plenit manžely Evu a Jana Veselých v Mukařově. To už tam ovšem bylo dalších 8 přivandrovalců z jiných domovských dep, zejména silná byla jihočeská sekce, ale také Podžito, který přijel až z Nymburka. Veselých nám připravili hody, mně speciálně pomazánku z Nivy a Ramy. Jan Veselý předvedl osvědčení o své planetce Honzaveselý, která byla pojmenována zásluhou Lenky Objevitelky letos v dubnu. Dále jsme se všichni fotili a probírali aktuální otázky cyklistiky a astronomie. Domlouvali jsme také oslavy 80. narozenin Honzy Veselého v příštím roce.

Nechtělo se nám moc dál, ale volání Ebicyklu je neúprosné, a tak ve 12:40 jsem opět velel Na kůň a svištěli jsme s větrem v zádech přes Kostelec n. Č. Lesy na Olešku, Malotice do Zásmuk, kde jsem pochopil, proč se ta ves tak jmenuje. Každý cyklista je totiž nutně zasmušilý, když jede tamější dlažbu nedlažbu, prostě tankodrom. V Bečvárech jsme si dali spicha, ale byli jsme tak nadržení, že jsme pokračovali dál až do Kolína, kde jsme měli zamotanou hlavu z kruhových objezdů s šesti a více výjezdy. Nakonec jsme přejeli správně Labe a našli výpadovku na Týnec n. Labem, dokonce i s kusem cyklostezky. Na to ovšem doplatila Lenka, která se srazila s Láďou Plachým, až jí z toho praskla duše. Ještě že má náhradní.

V Týnci jsme si dali pití v hospodě a také nějaké ty utopence, než nám je EU zakáže. Pak náhle kolem nás prosvištěl Tomáš Palek jako vozová hradba a Pavúkmistr s ním vedl mobilní konverzaci. Načež jsme to brali dál na Kladruby a hřebčín, viz reportáž Olgy Borisovny. Zbytek cesty se jel kouzelným terénem, zcela poničeným uragánem z letošního května, tolik vyvrácených stromů jsem ještě neviděl.

Do Pardubic Ohrazenice jsme dojeli po 20 h a dostali tolik jídla a pití od rodiny Venzarových v jejich rodinném domku, že to svět neviděl. Ani teď se z toho ještě nemohu vzpamatova. Ujel jsem dnes 117 km.

pH S. J.